Přímá, jedinečná a milující život. Taková je Zuzka Mauréry. Potvrdí vám to její myšlenky v následujících řádcích. A zároveň vám opravdu hodně dají.
Nový rok už sice začal, stále v nás přesto doznívají pocity z toho minulého. Jaké jsou ty vaše? Stalo se během něj něco zásadního?
V konečném důsledku se nic tak převratného pro mě nestalo. Život, práce, problémy, radosti, starosti, daně, hypotéky… šli dál svým tempem, i když dostali covidového společného jmenovatele. Podivuhodná hrozba ve vzduchu a teprve fyzické znechucení z našeho politického spektra asi jen zmenšily moji bublinu a utvrdily mě v tom, že se musím ještě více spolehnout jen sama na sebe.
Zvyknete obecně bilancovat, přemýšlet nad minulostí nebo raději žijete v přítomnosti a za minulostí se vám příliš poohlížet nechce?
Z minulosti se dá čerpat, brát z ní sílu a ponaučení, ale žít jí nemá smysl. Třeba ji přijmout se vztyčenou hlavou a jít dál. Nebilancuji, žiji přítomností, už asi odvážnější než kdysi. Ale já jsem hlavně nadšený plánovač a nejraději mám, když se všechno nakonec vyvine úplně jinak. To mě baví.
„Všichni dostáváme stejných 24 hodin. Nemá význam vymlouvat se na ponuré časy.
Je o vás známo, že jste neuvěřitelně pozitivní člověk. Daří se vám iv těchto ponurých časech zachovávat optimismus?
Tak to děkuji! Ale i já mám samozřejmě často blbé nálady a ne všechno se mi daří… Ale jsem přesvědčená, že každý má takové časy, jaké si je udělá. Všichni dostáváme stejných 24 hodin. Nemá význam vymlouvat se na „ponuré časy“. To je takový apendix komunismu…
Vždy se něco dělat dá, vždy lze najít nějakou motivaci. To, že jsou na cestě životem překážky je součást života, nikoli výjimka. Život nemá být lehký, má být šťastný! A o to je třeba zkrátka usilovat. Booože, zase jsem chytrá jako rádio. :-). Ale snažím se už vyhýbat lidem, kteří si neustále na něco stěžují a dělají ze sebe oběť.
Jak vnímáte stárnutí? Patříte k ženám, které ho přijaly jako přirozený proces a nechávají ho běžet nebo s ním trochu bojujete?
Nebojuji s ním ani malinko :-). Mám ty samé rutiny, co celý život. Jen jsem stále častěji překvapená, když mě opět něco bolí. Když nevládnu tolik, kolik si myslím, že vládnu a když na mě z fotek vykouknou podivuhodné vrásčité útvary… Nebo když dostanu nový scénář a za jménem v závorce je nějaké podivně vysoké číslo. Nebo dostanu scénář s názvem MATKY. Fajn, tak hraji asi matku. Ups, ne, hraji MATKU matky… a tak dále.
Máte pocit, že s přibývajícími léty berete určité věci s větší lehkostí a už toho tolik neřešíte?
Ano, mám. Neřeším, přijímám tak, jak to je. Nenapravuji, nepřesvědčuji, nechávám tak. Snažím se porozumět. Nebo takhle, učím se to. Museli byste se zeptat lidí kolem mě. Možná by vám řekli, že jsem náročná a je to se mnou obtížné… ale je to jen skořápka :-). Zkrátka, jak říká jedna moje kamarádka: Nemusím být v každém h…e za kvedlačku. :-). A na druhé straně si víc vážím, co mám a jsem za to upřímně vděčná.
A co vás pořád dojme jako malé dítě?
Staří lidé. Mají tolik moudrosti a málokdo se jich ptá… Jsou tak stateční, přestože je většinou už stále něco bolí.
Ústředním tématem čísla, jehož obálku zdobíte, je láska. Co ve vašich očích toto slovo představuje?
Fouha. Pro mě snad základní esence života. Smysl života. Jediná hodnota. Hlavně láska je ČIN.
