Jak děti nadchnout pro umění.
Česká kritička umění SILVIE ŠEBOROVÁ léta působila jako lektorka a kurátorka v galeriích. Dlouho si všímala, že děti je navštěvují většinou jen tehdy, je-li program přizpůsoben přímo jim, protože rodiče zkrátka neberou podobné instituce jako primární destinaci, kde by se mohli zabavit.
„V zoologické zahradě je baví dívat se na zvířata, ale dívat se na umění berou v porovnání s tím jako jakousi vznešenou činnost. Nevědí, co by tam dělali,“ říká pro SME.
Proto napsala knihu Nedělní párty s Picassem – Jak nadchnout děti pro umění, ve které dospělým radí, jak už od útlého věku přibližovat dětem umění.
Poskytuje v ní konkrétní návod, čím děti motivovat, jak si s nimi o umění povídat a jaké otázky jim klást. Tvrdí, že člověk nemusí být znalcem umění k tomu, aby si ho užil.
Všechny děti jsou od malička vedeny k tomu, aby si kreslily, malovaly, lepily, vystřihovaly. Nejdříve doma, potom ve školce, později ve škole. O umění však s nimi od malička mluvíme jen málo. Proč?
Myslím, že to v naší společnosti není zažité. Nemáme pocit, že by to měla být běžná věc. Ano, děti si kreslí, vystřihují, hrají si s pískem, zpívají si, rozvíjejí se sportovně. Avšak je tam jakési odpojení od uvědomění si, že i umění je každodenní součástí našich životů.
V úvodu knihy píšete, že je určena především rodičům a učitelům, má být pro ně něco jako návod. Vycházíte z toho, že dospělí se z různých důvodů bojí děti brát do galerií či muzeí. Čeho se nejvíce bojí?
Léta jsem působila jako lektorka a poté i jako vedoucí lektorského oddělení v Moravské galerii. Vedla jsem si tak malý osobní průzkum mezi kamarády či rodiči spolužáků vlastních dětí a viděla jsem, že rodiče často s dětmi do galerií nechodí, pokud se sami profesně nezabývají uměním.
Podobné instituce neberou jako primární destinaci, kde by se mohli zabavit. V zoologické zahradě je baví dívat se na zvířata, ale dívat se na umění berou v porovnání s tím jako jakousi vznešenou činnost. Nevědí, co by tam dělali, mají možná strach z nepoznaného.
Vychází to také ze zažitých stereotypů ve společnosti a z toho, co sami přežili jako děti. Velká část dnešních třicátníků či čtyřicátníků do galerií s rodiči prostě nechodila.
Přístup k umění byl tehdy jiný, děti nikdo nebral jako potenciální diváky. Intenzivně se to mění až v posledních letech. Tím, že sami rodiče často nemají z dětství žádnou zkušenost s uměním, neuvědomují si, že to může být alternativa jak trávit volný čas a zároveň to může dětem přinést řadu pozitiv.
Umění může sloužit jako prostředník k diskusi o dětském vnitřním světě, o historii, jiných kulturách či o problémech současného světa. Rodič by měl být průvodce dítěte, se kterým může společně hledat vztah k umění.
Jsou opravdu rodiny s dětmi v galeriích spíše výjimkou?
Neřekla bych, že tam nechodí vůbec. No chodí zejména na programy, které jsou připravovány lektorskými odděleními, například na dětské vernisáže, rodinné odpoledne a různé další aktivity. Ale příliš často nechodí jen tak, sami.
V současnosti jsou lektorské programy v Česku i na Slovensku na velmi vysoké úrovni, ale ne každý bývá v místě, kde se odehrávají nebo mu možná nevyhovují časově. Důležité je, že tím, že rodič jde do galerie s dítětem i sám, buduje si s ním vztah a prožívají něco společně.
